Nakladatelství THYRSUS

„Korespondence zachovaná v pozůstalosti Edvarda Klase je vzácnou připomínkou bohatosti vnitřního světa básníka, který se občas dočkal i v literární historii výsměšných poznámek o svém zaměstnání tak nepodobném jeho poezii. [...] Fiktivní a přitom živý a receptivní adresát, kterým byl Edvard Klas, jako by poskytl básníkovi prostor, kde mohl být sebou samým právě ve své nejstylizovanější podobě a uvolnit hranice svíravé všednodennosti.” (Z doslovu Libuše Heczkové)

ukázka/11. prosince 1901 [dopis odeslaný ze Smíchova na adresu] Pan Eduard Klas, bytem u pí. V. Jedličkové, 1067, Mánesova, Král. Vinohrady
Milý příteli,
prominete mi, že podržuji i po posledním Vašem dopise fikci Eduarda Klase. Zdá se mi, že k němu snáze a důvěrněji hovořím. A konečně - také já jsem dlužen malým odhalením a je nutno, abych upřímnost splatil upřímností. Není-li Eduard Klas mužem, nejsem jím já také. Nejsem jím aspoň v tom směru, co svět rozumí „mužskostí”, a řekl-li jste o mně, že „nemiluji žen”, prosím, byste tomu tak rozuměl, že jich nemiluji způsobem, jakým je milují muži. Ale trpící člověk, ať je to kdokoliv, je mým bratrem. Poslední dopis Váš, můj drahý, je zalit takovou teskností, že ani dnes ještě nezbavil jsem se tíživého dojmu. Marnost života - není-li to choroba, jíž schvacován jsem od dob, kdy jsem počal o svém životě vůbec přemýšleti? Ale, můj mladý příteli, ten, kdo může jako Vy říci, že ve svém životě měl několik okamžiků štěstí (a kdyby to byla třebas hodina, třebas minuta), ten, kdo vůbec měl kdy možnost se obětovati (a třebas bezvýsledně), nemá práva říci, že žil marně, neužitečně. Přišel jste ke mně, můj příteli, dle svých slov jako chudý k bohatci, ale prominete, že nebudu dosti delikátní, abych Vám nedal pocítiti, že ten, jehož jste pokládal za bohatce, je chudší, daleko chudší než Vy, a že je snad nejchudší z lidí, - neboť ač žil déle než Vy, jeho život dosud nebyl než odříkání a ponížení, a jen jeho hrdost způsobovala, že bral na sebe masku klidného nebo aspoň lhostejného člověka, aby nikdo nepoznal veliké marnosti jeho zrození, neboť nic mu není nesnesitelnějším, než soucit jeho bližních. A umění? Nenávidím ho, způsobilo mi dosud jen bolest. Lidsky se vyžít, třebas jen na malý okamžik, jako jste žil Vy, v tom je vše - a toho možnost nebyla mi dána hned při zrození. Závidím Vám, můj drahý, a prosím, byste prominul, že jsem Vám způsobil bolest, odloživ na okamžik masku, již nosím celý svůj život, a způsobiv Vám snad tím zklamání. Ale má upřímnost neměla jiného účelu, než říci Vám, že jsem slabý, trpící člověk, a že se absolutně nehodím za ideál tomu, kdo hledá opory v síle. Doufám, že mi nezazlíte, a trvám v přátelské úctě Vám zcela oddaný
Jiří ze Lvovic