Nakladatelství THYRSUS

Soubor knižně dosud nepublikovaných textů významného představitele českého meziválečného umění (1899-1942).
„I když se Štyrského dílo interpretuje především v kontextu avantgardního umění, vydání souboru jeho textů právě nakladatelstvím Thyrsus není pouhou náhodou: připomíná autorův mladistvý obdiv k okruhu Moderní revue, především k Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, který byl první osobností z pražského kulturního prostředí, s níž osmnáctiletý Štyrský koncem 1. světové války navázal kontakt. Při vstupu do Devětsilu sice obrátil pozornost jiným směrem, ale již od přelomu 20. a 30. let se stále výrazněji vztahoval ke světu symbolismu a dekadence. Vzájemné spříznění se zřetelně projevuje nejen ve společných literárních láskách, ve sdílení tématu melancholie a ztraceného ráje, ale také ve stylu Štyrského textů a v jeho vyhroceném individualismu (ten ocenil i Karásek, když přirovnal Štyrským redigovaný Odeon k heroické fázi Moderní revue v 90. letech). Zmíněné souvislosti získaly zvláštní význam v okamžiku, kdy se Štyrský s doživotní platností přiklonil k surrealismu, v jehož rodokmenu mají mnozí představitelé symbolismu a dekadence své místo.” (Lenka Bydžovská)

ukázka/PŘEDNÁŠKA O ARTIFICIELISMU / Před několika léty uspořádala francouzská revue L'Esprit Nouveau anketu na téma, bylo-li by záhodno vypáliti Louvre. Anketa pobouřila celý kulturně snobistický svět a mnoho umělců, filozofů, obchodníků s obrazy a jiných psalo pro i proti vypálení. Ti, kdož psali pro vypálení, a byli to většinou nejlepší světoví básníci a výtvarníci, ocitali se častokrát v situacích ne právě záviděníhodných. Je známo například, že jeden z nich, Tristan Tzara, zakladatel dadaismu a dnes jeden z největších současných básníků, byl inzultován v Café de la Rotonde od studentů umělecké akademie pařížské.
Myslím, že nám dnes může býti lhostejno, existuje-li Louvre i s jeho pověstným úsměvem Mony Lisy, se sériemi plesnivých pláten, stokrát konzervovaných, na nichž jsou zobrazeny madony, jež vyšly z módy, pastýřské idyly a všeho kouzla zbavená historie. Kdyby dnes Louvre neexistoval, byla by to pro nás vážná ztráta, neboť kde bychom potom uzřeli krásné anglické lejdy zasněné nad nuditami Giorgionovými a Tizianovými, ale nebyla by to ztráta taková, aby byla nenahraditelná, neboť žijeme svá dobrodružství před plátny mnohem kouzelnějšími, opájejíce se pohledem, jenž unikl z přivřených víček skleníkové Grety Garbo a Brigity Helmové. Tváře světských krásek a cudných madon renesančních jsou tak prázdné, bezvýrazné a nedotčené vášněmi, že se nám zdají jen veteší, jež se rozpadává, a nudou, která unavuje.