Nakladatelství THYRSUS

Souborné vydání esejů a kritik, otištěných v letech 1905- 1910 v dnes nedostupných časopisech (Moderní revue, Přehled, Rozhledy), včetně předmluv pro svazky edice Moderní bibliotéka.

ukázka/ BARBEY D'AUREVILLY/ Psycholog tajemného a výjimečného. Analytik pekla v lidském nitru. Tisíciletá duše, zpívající nad svými nespočetnými hroby diabolickou sarabandu moderního života. Zjevovatel výjimečných osudů. Suverénní vládce v říši slova, v níž slunce nikdy nezapadá, tvůrce stylu podobajícího se pestré zahradě, plné exotických květů, nevídaných tvarů a barev. Stylu, jehož symbolem mohla by býti orchidea. Intelektuální nadčlověk, povznášející se mocí svého ducha nad osobní vztah života, také deziluzionista, přesvědčený, že tragika jest věčným zákonem života a že štěstí jest iluzí, fatou morgánou duší, kterým se nedostalo ještě posledního zasvěcení, jsouc dosahováno toliko někdy ve své nejtriviálnější formě lidmi, kteří si nedopřáli luxu kultury a kteří vegetují v životě svou animálností, co nejdokonaleji harmonizující s přírodou.
Také jedna z těch individualit, které nazval Maurice Barrès „les déracinés”, egoistický vychutnavač života smysly a duší, reálně a imaginárně, neznající jiných zákonů, leč zákony svého vkusu, své inteligence a svého rozmaru. A při tom všem umělec svrchovaně senzitivních smyslů, odvracející znuděné zraky od šedivého povrchu a vnějšku reálného, moderního života a nořící je v hádankovité hlubiny srdcí stravovaných pekelnými vášněmi a duší hořících touhami chimérickými. Umělec, jenž nenacházeje skutečnosti dosti krásné, zamiloval si pohádkovou legendu křesťanství, zkrásněnou symbolistickým kultem katolicismu. Náboženství bylo mu útěchou, balzámem pro jeho trpící nervy umělcovy. Mysteriézní šero gotických chrámů, legendární parfém kadidla, slavnostní pompa mší, staré obrazy a relikvie, vydechující melancholickou duši středověku, kterou tolik miloval, celý onen vzácný umělecký styl katolického kultu působil konejšivě na jeho rozrušené nervy umělce; neboť také Barbey d'Aurevilly trpěl svrchovaně podmínečnou vlastností všech básníků, kterou nazval Poe "irritability". Není proto nic překvapujícího v tom, že ironický, libertinský duch, tak často připomínající Voltaira, duch milující purpur vášně a smyslové rozkoše, byl katolického cítění a smýšlení. Katolicismus okouzlil svým poetickým symbolismem jeho duši hlubokého mystického cítění, a nádherný kult katolicismu působil na jeho trpící smysly umělce jako útěšné morfium.